Stejně tak jsem byla vděčná i internetovým obchodům za to, že nabízely mé oblíbené kontaktní čočky za poloviční cenu, než za kterou mi je nutil můj o něco méně oblíbený optometrista.
Ne že by byl život s kontaktními čočkami nějak nepohodlný, naopak, ve srovnání s nošením brýlí byly pro mě čočky vysvobozením. Ráno nasadit, večer těsně před spaním sundat a bylo to. V případě noční návštěvy toalety se člověk bez problémů orientoval i se zavřenýma očima. Problém nastával při přenocování na jiném místě, než byl člověk zvyklý. Ale to všichni se silnější myopií důvěrně znají.
V posledních letech se ke mně slétávaly jako vosy na med různé zážitky, zkušenosti z laserových operací očí známých od známých, přátel od přátel. Většina z těchto mnohdy hororových vyprávění mi na odvaze nepřidala: „lezla jsem bolestí po zdi, tři dny v kuse jsem byla pod prášky, jaká to byla nesnesitelná bolest, tloukl jsem hlavou do skříně, abych se na chvíli odreagoval,…“
Nakoupila jsem si nejrůznější analgetika, co byla v lékárně volně v prodeji a vydala jsem se do Zlína do vyhlášeného očního centra, abych se na vlastní oči přesvědčila o tom, jaké zázraky moderní medicína přináší. Nutno podotknout, že čtyři dny před zákrokem jsem měla striktně zakázáno nosit kontaktní čočky, což pro mě znamenalo takové malé peklo na zemi. Od posledního dne, kdy jsem „druhé oči“ vytáhla z pouzdra, uplynulo zhruba deset let.
Sedím v příjemné čekárně oční kliniky, všude kolem mě další poloslepí nadšenci, kteří se nemohou dočkat, až se svého dědičného prokletí zbaví. Jsou tu mladí, staří, zkrátka všechny věkové kategorie od osmnácti let, od této věkové hranice se totiž běžně laserové operace provádí. Čekám, že se objeví kamarád strach, ten se však nedostavuje. Třeba se jen zpozdil, pomyslím si. Nepřišel, nechal mě v tom samotnou. Sestřičky se usmívají, nabízejí nápoje, volají si mě do ordinace, kde podstupuji měření, vše je v pořádku a můžu se opět usadit mezi poloslepé a čekat. Bílý anděl přichází, musím si sundat brýle, protože nastává kapání znecitlivující látky, od té chvíli už vidím jen obrysy a barvy. Zvláštní. Mezitím jsou do ordinací zváni mí spolučekající: „paní magistro, pane inženýre, paní docentko, pane profesore Nováku“, ozývá se všude kolem, v tu chvíli mi přijde úsměvné, jak si lidé stále nechávají záležet na titulech.
Přišla má chvíle, „bílý flek“ mě odvádí na sál, sama bych tam totiž rozhodně netrefila, paní doktorka se zdá sympatická už po hlase. Nervozita stále nepřichází, spíše převládá nadšení z něčeho nového. Pokládám se na lehátko, povídám si s laserovou odbornicí o cestování, všechno je příjemné, dokonalé. Tak už do mě řežte, paní doktorko, už chci vidět jako normální lidi, pomyslím si. Než bys řekl švec, je to tu. Na víčka mi byly umístěny svorky, aby se vyloučilo mrknutí, část přístroje mi tlačí na pravé oko, chvíli mám pocit, že mi ho chce vycucnout, pár vteřin na to jsem přesvědčena, že cílem je zatlačit mi oko k temeni. No proč ne, nepříjemný pocit je rychle ten tam a přichází samotný laserový zákrok. Nic nebolí, jen se dívám do zeleného světla, cítím trochu smradu, na ten jsem však byla upozorněna, lehce připomíná pach při použití zubařské vrtačky.
Tak pravé oko je zdravé, bez dioptrií, nějak tomu pořád nevěřím, na řadu přichází levé oko. Vycucnutí, zelené světýlko, smrad a je to. Po asi půl hodině mě nenávratně opustilo mých sedm dioptrií. Rozhlížím se po místnosti a ….vidím! Konečně vím, jak vypadá lékařka s příjemným hlasem, celkem ostře už rozeznávám onen „bílý flek“, který mě předtím na sál přivedl.
Pořád jsem skeptická a nějak tomu pořád nevěřím. Dostávám krásné obrovské sluneční brýle na cestu domů a na následující dny. V čekárně rozeznávám vlastního otce, i když stojí ode mě asi pět metrů! Neuvěřitelné. Nasedáme do auta a jedeme domů, mým cílem je dostat se do postele dřív, než přestane působit znecitlivění očí. Ještě stíhám jíst poslepu, nakrájená rajčata mi padají všude kolem, mám přikázáno neotvírat oči, aby se mohly krásně hojit. Beru prášek, co jsem dostala. Usínám.
Ráno otvírám oči, ty sklerotiku, ty sis zase zapomněla vyndat před spaním kontaktní čočky, nadávám si. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že v tom bude jiný důvod, že rozpoznávám detaily na obrazu, co visí na zdi. Vyskočím z postele a poskakuji od jednoho okna k druhému. Kosové se koupou v kaluži, soused venčí psa, dnes jsou ty mraky nějaké ostré, soused má špinavé auto, vše je najednou jasnější, barevnější, ostřejší. Nasazuji sluneční brýle a další hodinu trávím u okna. Bolest pořád nepřichází. Mám přikázáno být den po operaci v klidu, odpočívat, nenamáhat oči a vyhýbat se prašnému prostředí. To si člověk ani nepomyslí, jak něco tak banálního může být složité. Poslouchám hudbu, spím, jím a pořád dokola, po několika hodinách se začínám nudit. Dokonce vidím dokonale i na blízku, takže mi nic nebrání v psaní sms. Večer se už zkouším dívat na televizi, i když zatím jen v černých brýlích, moderátoři večerní zpráv dnes vypadají lépe než obvykle. Věci kolem mě dostávají nový rozměr. Kapu předepsané dva druhy očních kapek, nic nebolí. V lékárně analgetika přesouvám do lékárničky. Další den s brýlemi na očích již vyrážím ven.
Dnes už jsou to dva měsíce od zákroku. Podstoupit operaci femtosekundovým laserem ve Zlíně považuji za jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí. Jen lituji toho, že jsem se k němu neodhodlala dříve. Člověk si na to, že dokonale vidí, zvykne velmi rychle. V posledních týdnech mě dokážou pobavit předvánoční výhodné nabídky kontaktních čoček, co mi stále přichází na email. Haha, vás už rozhodně nepotřebuji. Stejně jako jsem dříve byla vděčná panu profesoru Wichterlemu, tak nyní děkuji zaměstnancům v bílých pláštích ze zlínského očního centra.
Pokud i Vás trápí myopie nad dvě dioptrie, jděte do toho! Upřímně Vám mohu laserovou operaci doporučit s čistým svědomím. Vůbec žádná bolest, rychlý zákrok, žádné nepříjemné pocity v rámci domácího „léčení“, člověk jen musí pro jednou sáhnout trochu hlouběji do kapsy, ale v tomto případě se to podle mě rozhodně vyplatí. Pokud máte dotazy, budeme rádi, když se na nás obrátíte.
