Jana Královská: Blondýnky to mají raději blonďaté

Žádný lesk, stříbro ani velká zrcadla a třpyt. V salonu JK&Co., který Jana Královská otevřela na jaře na pražském Žižkově, je příjemně, jako v obýváku plném pokojovek. Na vlastní nohy se postavila po sedmi letech práce v kadeřnictví, kde si dveře podávaly české celebrity. Jaké jsou její první měsíce?

Kdy vás poprvé napadlo, že odejdete z bývalého salonu a založíte si vlastní podnik?

Trvalo to delší dobu. Ale když jsem oslavila třicítku, začala jsem si říkat, že je čas si do budoucna zajistit finanční jistotu. Navíc mi po deseti letech s nůžkami v ruce dala moje záda vědět, že potřebují trochu pozornosti a péče.

Jak se odchází ze slavného salonu? Asi jste nemohla zákaznicím špitat do ucha, kde plánujete začít.

To samozřejmě není slušné a není to ani můj styl. Prostě jsem jim řekla, že budu s koncem roku odcházet a když se ptaly dál, řekla jsem jim, ať si mě najdou na sociálních sítích. Hodně z nich mi pak dalo vizitku, ať se ozvu.

Tušila jste, kolik jich za vámi půjde?

To byla taková třináctá komnata, nakonec jich bylo hodně, ale věci se dost zkomplikovaly. Měli jsme otevřít v únoru, ale musela jsem vyhodit stavební firmu a přes Vánoce hledat jinou, pak přišla korona krize a tak jsme finálně otevřeli až 11. května.

Co klientky?

Chápu, že tak dlouho se dá těžko čekat. Bylo pro mě hrozně těžké zákaznicím, když volaly, říkat, ještě ne, ještě ne… Někdo vydržel, někdo nevydržel, ale tak to je. Naštěstí klientů a klientek jsou v Praze mraky.

Jak jste se cítila poslední týdny ve staré práci?

Asi je normální, že než se člověk rozhodne odejít, musí se mu staré zaměstnání zajídat. A tak to bylo i u mě. Byly to pro mě celkově těžké časy. Nejvíc jsem cítila, že chodit do práce z práce a jen „dělat hlavy“, už mě nenaplňuje.

Na začátku to tam ale asi bylo lepší, ne?

Krásné, opravdu splněný sen. Předávali jsme si zkušenosti a radili se společně. Po práci jsme zašli na drink nebo si dali panáčka v salonu a povídali si do pozdních hodin. Tehdy jsme samozřejmě byly všichni mladší. Jsou to hezké vzpomínky. Teď má spousta kolegů rodiny a věci se mění.

Měla jste jasnou vizi, co chcete v novém salonu vytvořit a nabídnout a co od něho čekáte?

Ano, chtěla jsem opravdu velký prostor a málo křesel – aby sezení pro klienty bylo příjemné, komfortní a nepůsobilo stísněně. Ani já jsem se necítila komfortně při práci, kde jsme byly všichni tak blízko, a věděla jsem, že i zákazníci mají rádi trochu víc soukromí. Málokomu to s mokrou hlavou sluší, že? Nechtěla jsem prostě to „typické“ kadeřnictví, kde jsou studené barvy, všechno lesklé, třpytivé, všude zrcadla, přípravky a stříbro.

Domluvila jste si architekta?

Ano. Kdybych ty plány dělala sama, dopadlo by to strašně. Ale měla jsem jasnou vizi: útulné prostředí, teplé barvy, co nejvíce prostoru a hodně dřeva. Je dobré, najmout si na profesionální práci profesionály. Nevím, zda bych třeba sama vybrala ty krásné výrazné tapety.

Kdo byl ten šikovný architekt?

Spolužák ze základní školy. Moc se mi líbila jeho práce na instagramu. Řekla jsem mu, že chci kadeřnictví, aby nevypadalo jako kadeřnictví a on mi odpověděl, že to bude celkem těžké a že bude potřebovat tři měsíce na studii. Moje představa, že namaluje jeden obrázek a za týden musí mít hotovo, byla naivní. Bylo potřeba s ním přesně probrat všechny detaily, jak má co fungovat a proč: prostor pro kadeřníky, místa pro klienty, co má za úkol recepce, color bar a mycí boxy. Vybavení mých představ jsme ve specializovaných prodejnách pro kadeřnictví nesehnali. Máme tedy kompletně dělané vše na míru. A přesně jak se jmenuje jeho firma – Dream Homes –, tak i já mám svůj vysněný obývák.

Jaké jsou první ohlasy zákaznic?

Lidé si všímají i detailů a většinou jsou nadšení. Zatím nikdo neřekl: „Hmm, hezký.“ Investice to byla veliká, ale vyplatila se. Chtěla jsem například místo masivních dřevěných polic dát něco levnějšího, ale nechala jsem se přesvědčit – a rozdíl je znát. Vrací se mi to každý den, klienti se tu opravdu cítí jako v obýváku.

Když napíšu rozhovor, můžu ho druhý den přepsat, ale vy špatně stříhnete nebo dáte nevhodnou barvu a klient je na týdny otrávený. Ženy na nepovedené zásahy kadeřníků reagují velmi citlivě. Čím se tomuhle riziku vyhýbáte?

Musím neustále komunikovat. Přesně a jasně si všechno říci. Potřebuji vědět, jak si klientka představuje, jak bude její účes vypadat za čtrnáct dnů, za měsíc. Naznačujeme si délku, hledáme barvu, používáme třeba i fotky z internetu. Komunikace je důležitá. Nemůžete říct jen: „Dáme hnědou.“ Je to totiž teplá hnědá, nebo studená? A mnohdy si je klientky pletou.

Co vlastně dělá dobrého kadeřníka?

Z kadeřnické stránky to musí být samozřejmě sto procent dobrého řemesla. A pak je klíčová právě ona komunikace a přístup ke klientovi. Naslouchat, vyzvědět střih a barvu. A odhadnout, zda tenhle střih a barvu klient unese. Přijde třeba blondýna, že by chtěla ztmavit. Jenže u spousty blondýnek, když se z tmaví o půl odstínu, už se jim to zdá černé. Musím opatrně. A brunetky zase chtějí být tmavé, takže se zesvětlováním taky pomalu. U nových klientů proto raději dělám postupné kroky – a když se známe déle, jsem svolnější k radikálnějšímu kroku.

Co je vaší osobní devizou? Mně se zdá, že na lidi působíte velmi mile. Odhadla jsem to správně?

Asi ano. Teď jsem zrovna byla v butiku kvůli půjčení svatebních šatů, paní odemkla, usmála se a říká: „Já mám zrovna pauzičku – a zabouchla mi dveře před nosem.“ Žádné nezlobte se, tady máte vizitku, za 15 minut otevřu. Nikdy jsem tam pak už nešla. Myslím, že příjemné vystupování a vstřícnost je důležitá. Snažím se tím řídit.

Teď lidé hodně hledají rovnováhu mezi prací a soukromým životem, snaží se odpočívat a mít svůj vlastní prostor. Jak zvládáte odpočívat vy?

Moc ne. Od svých dvaceti pořád pracuji, musím a chci pracovat a neznám moc nic jiného. Samozřejmě umím si užít dovolenou a úplně vypnout. Ale čas na oběd jsem se ještě nenaučila si udělat. Vždycky něco rychle sním, než je třeba smýt barvu.

S rozjezdem projektu vám pomáhal partner a sestra, zvládla byste to bez nich?

V Kubovi mám velkou oporu. Pravda je, že se považuji spíš za umělce, kterému papíry a čísla nic moc neříkají. Dělám hezké vlasy, klienti jsou spokojeni a to je pro mě nejvíc. Ale s rozjezdem podniku samozřejmě řeším faktury, účetnictví, chodím spát v jednu ve dvě ráno. Věřím, že to bude lepší a lepší. A jestli bych to bez nich zvládla? Možná ano, možná ne. Ale jsem ráda, že mi pomáhají.

Máte sklony riskovat?

Ano. Podnikání je velké riziko. Opouštíte nějaké své jistoty a nevíte, co se před vámi otevře. Ale mě by to strašně štvalo, kdybych to neudělala. Kdybych se rozhodla před čtyřmi či pěti lety, tak salon takhle nevypadá.

Najala jste už zaměstnance?

Mám tu jednu moc šikovnou holčinu po škole. Pomáhá mi, asistuje. Myslela jsem si, že přibližně po roce ji nechám pracovat samostatně, ale vidím, že jí to jde mnohem rychleji. Sama je aktivní, chodí na školení, má zájem, to je nejdůležitější.

Doporučujete klientkám konkrétní kosmetiku?

Je dobré říct klientce, co by měla používat. Například spousta žen chce mít objem, ale když se zeptám, řeknou mi, že na podpoření objemu žádné přípravky nepoužívají. To ho pak ale nebudou mít.

Většina žen asi používá obyčejné produkty z drogerií? Co si o tom myslíte?

To je každého věc. Já vlasovou kosmetiku z drogerií nemám ráda. Klientka chce mít krásné lesklé vlasy, ale používá šampon z reklamy. A jak jednou řekl jeden moc šikovný kadeřník: „Kašmírový svetr si taky nevyperete v jaru“.

Jana Královská (33)

Působení v oboru: 13 let
Specializace: colorista
Salon: JK&Co
Největší úspěch kariéry: Celých 13 let působení v oboru byl velký úspěch. (smích)
Nejtěžší chvíle kariéry: Odchod z bývalého zaměstnání
Klíčová zkušenost: Je důležité vědět, co člověk dělá. Obecně. Co dělá v řemeslu, ale i v osobním životě. Kam se chce posunout. Když nevíte, co děláte a jaký máte cíl, nedopadne to dobře.
Největší radost: Nejraději mám nové klienty. Ráda konzultuji, klidně si půl hodiny vykládáme, jak by to asi mělo vypadat.